Jednoho krásného dne před dávnými lety, v dobách metalu zaslíbených, seděl před televizní obrazovkou jeden malý človíček a napjatě očekával začátek svého oblíbeného pořadu s exotickým názvem Tim Sykes Videoshow. Dočkal se. I oddával se povznášejícímu pocitu navozenému onou hudební produkcí, vybočující z nudné šedi běžně otravující život kulturně vyspívajícího jedince a v tom se to stalo! Sanice povolila, ústa, z jejichž obnaženého koutku počal kanout pramínek slin, se široce rozevřela, svěrače povolily, vlasy na hlavě povstaly, cévy se rozšířily a oči byly prudce vykuleny na stínítko televizoru, jehož zvuk byl okamžitě zesílen na maximum. Co že to bylo příčinou výše naznačeného sledu podmíněných reflexů, jimiž byly způsobeny ony vegetativní pochody? Nic jinačího než vzduch prořezávající úvodní chytlavý riff nezapomenutelné deathmetalové hymny „Out Of The Body“ doprovázený hromovým vokálem božského pěvce Martina van Drunena, mezi svými přáteli přezdívaného Lumír. Nemá cenu nadále utajovat identitu onoho mladíka. Nebyla to samozřejmě žádná Jana Smutná, byl jsem to já – realitou odporného popkulturního světa (dodnes?) nezkažený mladičký Šnofíček. Jenže onomu ději ještě nebyl konec! Náhle se mi před očima zatmělo, načež jsem upadl do hlubokého spánku. Teprve po třech dnech bezvědomí jsem se dozvěděl, že ono nenadálé usnutí měl na svědomí výchovný pohlavek od mého tatíka, který jsem jaksi v momentu oné nirvanoizní extáze neočekával. Ale to jen tak naokraj.

Semínko bylo zaseto a za pár dní jsem si již vychutnával celé album legendárních létajících Holanďanů Pestilence s názvem „Consumig Impulse“, uzavřen ve svém doupátku a hlavně bez nebezpečí obdržení dalšího z neméně legendárních otcových záušáků. Po thrashem čpícím zdařilém debutu „Malleus Maleficarum“ z roku 1988 tedy vydávají PESTILENCE o rok později album, jímž položili základy holandského valivě-řezavého death metalu a zároveň výrazně přispěli k rozvoji death metalu vůbec. Od úvodního songu „Dehydrated“ až po poslední „Reduced To Ashes“ se můžeme kochat uměním skvěle technicky vybavených kytaristů Patricka Mamelliho a Martina Uterwijka (jenž před nahráváním „Consuming Impulse“ nahradil zakládajícího člena Randy Meinhardta), přesnou, pestrou a přitom samoúčelně neexhibující prací bubeníka Marca Foddise a zejména doslova zvířecím pěveckým projevem frontmana a basáka v jedné osobě Martina van Drunena. Takový hlas jako Martin ze sebe nedokázalo vyloudit snad ani to Boží hovádko a řekl bych, že v roce 1989 mohl Martinovi mezi deathmetalovými pěvci konkurovat snad jedině John Tardy z OBITUARY.

Chtě nechtě musím z 10 kompozic, které jsou na albu zachyceny, v první řadě vyzvednout dvě z nich: druhou „Process Of Suffocation“ a již zmíněnou šestku „Out Of The Body“. Nikoliv proto, že by byly na vyšší kvalitativní úrovni než ostatní tracky, nýbrž proto, že jejich ústřední riff se musel každému, kdo někdy s death metalem alespoň vzdáleně koketoval, usadit v podvědomí tak pevně, jako se zadírá škvára do kolen fotbalisty faulovaného v období vegetačního klidu. Nejen v těchto kusech jsou ke slyšení výrazné a u deathmetalových kapel dosud neslyšené progresivní prvky, které probublávají všemi póry tvrdé deathmetalové slupky, a to hned ve dvou rovinách: PESTILENCE se nebojí pracovat s různými zvukovými efekty – slyšme například zajímavým echem podkreslenou úvodní pasáž osmičky „Deify Thy Master“, zajímavě nazvučené bicí v „The Trauma“, podivný hvizd v „Echoes Of Death“ nebo uhrančivou instrumentálku „Proliferous Souls“. Druhá a významnější rovina spočívá v samotné technice hraní jednotlivých instrumentalistů – už na „Consuming Impulse“ bylo na sto honů cítit jazzové potažmo art rockové pižmo, jímž byly potřísněny trsátka obou kytaristů i bubeníkovy paličky. Toto směřování PESTILENCE naznačené na „Consuming Impulse“ bylo potvrzeno v dalších letech, kdy se tyto v death metalu nepříliš časté elementy naplno projevily na dalších studiovkách „Testimony Of The Ancients“ a zejména na „Spheres“. V každém článku, jenž se nějakým způsobem PESTILENCE  týká, jsou tito Holanďané (spolu s CYNIC a ATHEIST) označováni za průkopníky art nebo jazz metalu. Nelze než souhlasit. Já bych si ovšem dovolil poznamenat, že výše naznačený proces vývoje PESTILENCE započal již na „Consuming Impulse“, které je přece jen fanoušky považováno za ortodoxně deathmetalové album. Stačí chvilka soustředěného poslechu a ono adjektivum „ortodoxní“ se rozpustí jako mléko na Radalfově bradě.

Ještě bych se na okamžik zastavil u Martina van Drunena. Nevím jak vy, ale já jsem toho názoru, že Martin, ať už to bylo zapříčiněno jeho zdravotním stavem nebo charakterovými vlastnostmi, svého ohromného pěveckého talentu nevyužil na sto procent. Na metalových kolbištích po odchodu z PESTILENCE sice zanechal velmi výraznou stopu s ASPYH a malinkatou šlépěj s BOLT THROWER, ale vzhledem k jeho schopnostem se mi to zdá poněkud málo.

PESTILENCE již více nejsou mezi živoucími. Odešli na vrcholu sil, i když možná zbytečně brzo. Zanechali za sebou výrazné dílo v podobě čtyř studiových alb, přičemž každému z nich patří čestné místo v metalových dějinách. Je povzbudivé vědět, že v období hudebního sucha můžeme bez obav sáhnout do svého archívu, kde jistojistě najdeme některé z nadčasových děl, jakým je bezpochyby i „Consuming Impulse“. Po delší době jsem opět nucen vypůjčit si jeden z nesmrtelných výroků nestora českého zeměměřictví Rudy Guliše: „Zakáď nemáte kolem prdele pavučiny, tak si nestěžujte!“ …a poslechněte si radši PESTILENCE! (Dodávám já.)